S koncem sezóny je vždy tradiční zastávkou pochod v okolí Kutné Hory. Láká samozřejmě nejen lokalitou, která je úžasná, ale i dalšími trumfy. Prvním je období – podzim, velká šance na hodně barev a ještě slušné počasí. Druhou pak samozřejmě cílová odměna – poctivá klobáska a čerstvý místní křen! Přišlo mi, že aktuální ročník neměl křen tak silný říz jako jindy, ale vynahradil nám to pochod jako takový – přes 700 účastníků a fakt velká pohoda.
Letos se s námi na trať vydala i Josefínka a padla tedy volba na něco přijatelně dlouhého. Zalíbila se mi varianta dvanáct kilometrů krásným údolím podél Vrchlice až k Velkému rybníku a pak zpět. Volba se ukázala být správná i z důvodu poměrně silného větru – u Vrchlice se nehnul lístek a to se počítá.
Zápisné jsme zaplatili po krátkém boji s parkováním v příjemně vyhřáté místnosti, kde praskalo dřevo v krbových kamínkách a dokreslovalo tak začínající podzimní den. Už ráno se dalo využít občerstvení, nicméně nás lákalo opustit nacpanou startovací pozici a vydat se do přírody.
První metry ukrajujeme od nádraží přes sídliště, na start nic moc, ale létat ještě neumíme. Odměna ale nebyla příliš vzdálená a okolo Vlašského dvora jsme se spustili k Vrchlici. Místní výhled na Jakuba i Barboru, přilehlé sady i vinice je monumentální a dokresluje ho protilehlý lesnatý svah, do kterého přicházející podzim vykresluje první barvy. Dnešní doba nám navíc umožňuje podívat se na tu krásu i z výšky a tak jsme tu strávili pár chvil.
Dále se vydáváme podél trati, na které nám tradičně projíždí vlak o chvilku dříve, než by bylo pro video z cesty dobré, míjíme skalní reliéf Jaroslava Vrchlického a loučíme se na nějakou chvíli s výhledem na chrám. Pod mohutným polštářem a ukryti hluboko v údolí pak pokračujeme podle Vrchlice až do stejnojmenné obce (části Kutné Hory). Tam se přes krásný Kamenný most vydáváme dál proti proudu a procházíme oblastí, kde se střídají mlýny, památníky, boží muka i bývalé štoly jak na nějaké atrakci. Ukazují, jak bohatá byla tahle oblast v dávné minulosti.
U Spáleného mlýna se nachází krásný jez, který jsme si vybrali pro další zastávku. Nádherné místo dokresluje podzim v plných barvách a především místa přístupná pouze ze vzduchu jsou už vybarvená až neskutečně. Když se podíváme do mapy, zjistíme, že je tady mapováno osídlení až do dob eneolitu (hradiště Cimburk) a člověk tu tedy zanechává stopy již déle než čtyři tisícovky let.
V těchto místech také procházíme tunelem, který ozvláštní trasu. Jeho původ sahá do minulosti, kdy byl využíván jako vodní náhon pro přítomné mlýny. Později pak posloužil jako zkrácení trasy údolím mezi mlýny. V aktuální podobě dostal původní náhon i strop – vznikl tak zajímavý tunel, který prochází pod pozemkem jednoho z českých dolarových miliardářů a díky této úpravě byla zachována snadná průchodnost celou stezkou.
Okolo Vrchlických vodopádů se pak dostáváme k velkému rybníku, který je ukrytý mezi svahy. Klid tady nachází a nebo možná ruší lidé v přilehlé chatové kolonii, dle loděk, které někdo vytáhl na břeh zjevně před dávnou dobou to ale vypadá spíše na první možnost.
Zde se otáčíme a stoupáme do otevřené krajiny. Tady se nám připomíná na dlouho zapomenutý větrný den. A nejen ten! Na dohled už máme opět vysoké věžičky a klenby Barbořiny. Pádíme tedy okolo archeologického naleziště Bylany do kontrolního bodu. Domácí výtvory k snědku, kávička, mošt z jablek, vše čerstvé, pořadatelé to prostě mají vychytané.
Přes Markovičky se pak podle Bylanky vracíme, zase již v úkrytu před větrem, do Kutné Hory. Cesta nás zavede přímo k chrámu, turistů již není příliš a tak se můžeme na chvíli zastavit a podívat se na pozdně gotický důkaz obrovského bohatství Kutné Hory v době čtrnáctého až šestnáctého století. Kdo ho nenavštívil, měl by to napravit. Já se přiznám, že jsem v něm ještě nebyl, navštívil jsem kostnici, katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, ale Barbora mi uniká. Vždy je tam obrovské množství lidí a já bych si představoval návštěvu takového místa trochu jinak.
Okolo Jezuitské koleje se pak vydáváme k vnitřnímu městu. Tradiční zastávka u Kamenné kašny se tentokráte nekonala, protože jsme se o ulici zamotali, nicméně to už je drobnost. Na Palackého náměstí se tak vracíme na trasu, po které jsme již kousek šli a cíl je tedy na dohled. Diplomy, klobáska s křenem, chvilku si posedět a zhodnotit den, trasu, výlet a nakonec i počasí jako vydařené!
Takhle by to šlo. Trasa se i lehce natáhla, nakonec jsme se přiblížili patnácti kilometrům a všichni členové včetně nejmladšího ji zvládnuli bez problémů. Tak zase někdy – nejpozději na některém z časně jarních pochodů. Já doufám, že dříve.
Na závěr tradičně i video od Lukáše – kdo má rád podzim a Kutnou Horu k tomu, ten si výhledy z dronu užije a nás taky nějak přežije! Moc se povedlo.