V posledních měsících se po krátké přestávce pravidelně věnuji turistice. Chodit prostě jen tak po okolí, ideálně bez auta a nebo jen s krátkou cestou. Ono se to nezdá, ale u nás je toho vidět všude docela hodně a proč se nepodělit. Navíc kolega chodec, kamarád, si pořídil dron, dělá z cest po modernu videa a já jsem naopak staromilec a rád píšu nějaký ten text. A co to třeba alespoň občas spojit?
Dneska jsme vyrazili hned z rána autem z Kolína do Uhlířských Janovic, je to kousek, o prázdninách tuhle trasu jezdím skoro každý den, jen o trochu dál, do Českého Šternberka. Krajina je tu nádherná a nás v ní dnes čeká přes třicet kilometrů dlouhá cesta. A zcela výjimečně to není volné páteční odpoledne, ale můžeme už ráno (s pevným časem návratu „do čtyř v Kolíně“, to bude ještě zajímavé…).
Počasí s námi hraje hru na kočku a myš a kdykoliv nás navštívilo nadšení z lepších zítřků, došlo na následnou popravu a sprchu zároveň. No – teď už je jasno, ráno otevírám bránu v parádním deštíku (někdy by se to otevírání na dálku fakt hodilo). Prší stále luxusně. Lukáš při nastupování o pár kilometrů dál s úsměvem oznamuje, že pršet prostě nebude!
Z Janovic vycházíme směr Janovická Lhota. Slušný kopeček hned na startu, ale neprší. K suchu je to ale zhruba jeden potok tekoucí cestou z kopce proti nám daleko! Lukáš má mokro v botě. Jedné. Nicméně jinak to stojí za to, vidět by mohlo být daleko, a mraky jsou fakt nízko! Dron to potvrzuje a během krátkého stoupání se dostává až do mraků, výhledy z něj jsou úchvatné.
Ze Lhoty pokračujeme na Kochánov a Mitrov, místy se už ukazuje, jak je krajina po posledních deštivých dnech nasáklá vodou. Skoro stejně jako naše boty! Nicméně nálada je super, občas vykoukne sluníčko a na silnici z Mitrova do Opatovic si dáváme v lehkém poklusu fotbálek s padanými jablky. Však cíl je daleko, popoběhneme!
Opouštíme asfalt a noříme se do promáčených lesů, šplháme i na dva blízké vrcholy Stařechov a Kovářka. Výhledů tu sice moc není, ale já mám kopce rád. Slyšíte to jednotné číslo? V místních lesích je k vidění několik památníků a také pěkný stůl z kamene. Po dosažení vrcholu uklízím telefon, však jsme na zelené a do Ratají kousek! Po asi kilometru jsme uprostřed pokáceného lesa, zelená nikde a metrová tráva všude. Až do teď jsem si myslel, že mám mokro v botách. Na naši obhajobu je značení stezek po polomech opravdu špatné, případně žádné. Do Ratají přicházíme slušně vykoupaní a z úplně jiné strany, než bylo v plánu. Ale přicházíme! Jsou tu jisté návrhy ve stylu „dáme 5 piv a dojedeme vlakem až do Kolína“, nicméně nejsou reflektovány!
Kdo by měl více času, může navštívit Ratajský zámek. My jsme sešli o kousek níž do hospůdky. Vždycky jsem si tam pochutnal, bohužel, časy se mění. Když z kuchyně chodí v zimních bundách, je asi plotna ne zrovna rozpálená. A mikrovlnka kuchyň nezachrání! Trochu zklamání, ale nic s tím nenaděláme. Pro pobavení posloužil rozdíl v ceně mezi malým a velkým pivem – dejte si velké, stojí na šedesáti korunách je o pár kaček méně! Pivo tedy naštěstí studené bylo.
Já jsem návštěvu studené kuchyně a prázdné hospody využil k vysušení bot a obul suché ponožky. Paráda, konečně pohodička na další kilometry. Tedy jeden. Jen jsme se vzdálili dostatečně daleko od střech, spustila se v místech, kde bývá krásný výhled na řeku, parádní průtrž. Vidět byla především voda. Dole. Nahoře. Všude. Lukáš mi konečně pochválil, že jsem si usušil boty a vzal suché ponožky, které on náhradní neměl. Jo. Stálo to za to!
Pokračovali jsme po červené směr Ledečko, tohle je krásná cesta a doporučuji se pokochat výhledy jak na řeku, tak na skály. Z Ledečka jsme vyrazili dál na Talmberk. I zde jsme se setkali s naprosto zarostlou stezkou – doporučuji nahlédnout a v případě cesty po deštích a metrové trávy na trase využít raději silnici.
Středověký Talmberk je hezké místo, litovali jsme nulové možnosti navštívit v posledních letech díky Kingdom Come profláknuté ruiny. Bohužel nebylo počasí a ani čas na jejich zkoumání alespoň ze vzduchu. Snad někdy příště! Cesta nás ale vedla dál do kopce (já tedy vždy v takové chvíli oznamuji, že nás čeká rovinka). Úžice jsou také ve zmíněné hře známým místem a kostel je tu naopak v lepším stavu než v roce 1403!
Nám však pomalu končil čas dostupný pro dnešní akci. Lukáš si liboval, že máme devadesát minut a sotva pět zbývajících kilometrů. Já samozřejmě umím potěšit a tak jsem pustil navigaci, načetl trasu a oznámil mu, že nám opravdu chybí do cíle pouhých 9 kilometrů a 300 metrů k tomu! Nebyl úplně rád. Díky poměrně vydatnému stoupání a vysokému tempu ale alespoň nenadával.
Kilometry jsme sypali jeden za druhým a stálo to za to – mezi 28. a 29. kilometrem jsme si dali i pěkný kousek cesty poklusem. Získali jsme tím náskok, který jsme pak mohli zase projet v dalším bažinatém terénu před příchodem do Janovic! Pro povzbuzení morálky jsme si při cestě podél kolejí říkali, že by bylo super, kdyby jel vlak. To by bylo parádní využít na konec celého videa z cesty.
Vlak skutečně projel, zhruba 2 minuty poté, co jsme od kolejí odešli. Janovice jsou už ale před námi, cesty kousek a my pouhých pět minut po třetí nastupujeme do auta. Parkovné za pár kaček, nohy rozmáchané úplně zadarmo a úsměv k nezaplacení. 33 kilometrů za zhruba 7 hodin včetně všech zastávek a oběda. Nastoupáno 520 výškových metrů – ani to není úplně špatné číslo.
Byla to vlastně pecka a ač by byla hrůza takhle pelášit pokaždé, tak tentokrát mě to hodně bavilo! Lukáš přidal i video na památku a tak ho tady máte. Tak zase příště!