Pojďme se pro dnešní den vydat do roku 2011, kdy se na trhu už delší dobu objevovaly netbooky – ve většině případů tragédie z několika (úplně zbytečných) důvodů. Tak tedy na stole je drobeček Acer Aspire S257, jeden z modernějších a lépe vybavených netbooků, takže zde nenajdeme naštěstí nestandardní disk a najdeme zde už i alespoň o trochu lepší procesor. A protože se někdo rozhodl prodloužit mu život, tak dostal 2GB DDR3 paměti a SSD disk 2.5″ WD Green o kapacitě 240GB.
Co v tom máme za železo
Tak tedy – seznam bude celkem krátký, ale… Netbook dostal procesor od Intelu – Atom N570. Frekvence 1.66GHz a především 2 jádra a 4 vlákna. Sice bída, ale alespoň ne taková jako u jedno jádrových modelů. TDP lehce přes 8W a celý 1MB L2 paměti. Dále je tu jeden 2GB modul DDR3 (původně 1GB) a pozice pro 2.5″ SATA disk (původně 320GB HDD), kterou nově okupuje zmíněné 240GB SSD od WD. Má to Wi-Fi, Bluetooth, několik USB, Webcam a tak dále. Původní Windows 7 Starter (proboha proč) nahradily Windows 10 Home 64bit (stále funguje aktivace na původní štítek) a vše se zobrazuje na 10.1″ displeji s naprosto nepochopitelným rozlišením 1024×600, který obsluhuje grafická karta GMA 3150 (která naštěstí alespoň trochu funguje na rozdíl od GMA600). Ta má dvě pixel pipeline, každá z nich má jednu TMU. Vertex shader (ano, jednotné číslo je na místě) je verze 3.0 a celé dva Pixel Shadery jsou ve verzi 2.0. Karta papírově splňuje DX9.0c. Nezkoušel jsem ji testovat pod DX9. A vlastně ani ne pod 8.1. Ono i DX7 je pro ní docela oříšek… Vše doplňovala baterie s kapacitou 48Wh a výdrží až 6 hodin.
Provedení
Na cesty. To je asi tak vše – klávesnice je docela velká, nic to neváží, trafo je malé. Nic nevrže, ale to je u téhle velikosti celkem běžné. Displej má LED podsvícení a je také tenký. Co už nepotěší, to je hlučné chlazení a přidá mi, jako by se chladilo 30W a ne 8W. Nevidím důvod pro to, aby 8W tepla produkovalo okamžitý hluk při libovolné zátěži.
Kapitolou pro sebe je rozebírání. Notebook ma spodní straně opticky zvýrazněný kryt, který vypadá jako spodní víko. Sundat ale nejde. A přitom stačí tak málo – vyndat klávesnici, povolit pod ní 5 šroubků, ve správném místě zatlačit silou, kdy se bojíte, že se zlomí šroubovák a na závěr vylámat zbytek západek spodního víka. Pak je přístupný disk a RAM (a také Wi-Fi modul). Disk je tam tak na těsno, že se na něj musí zatlačit přes otvory v klávesnici. Plotnovým diskům to jistě udělá dobře. A tohle vše je zde nejspíš jen pro to, aby třeba nebylo vidět těch pět šroubků na spodní straně notebooku. Asi. Jiný důvod mě nenapadá…
Dostat se k chlazení procesoru je i tak nemožné a notebook je třeba rozpůlit, protože v cestě překáží kus plastu. A troufám si říci, že také úplně zbytečně.
Velkou radostí je lesklé provedení všeho, notebook jsem docela dlouho „leštil“, i přes to jsou všude vidět otisky a šmouhy. Vrcholem jsou lesklá tlačítka u touchpadu. Prohřešek s použitými materiály se ale objevuje stále dokola až do dnešní doby a nic se na tom asi nikdy nezmění.
Tři hřebíčky do rakve
Celý problém netbooků byly tři pověstné hřebíčky do rakve. Prvním byl osekaný operační systém (který ale i tak nebyl o mnoho úspornější, tedy nebyl pro to důvod), druhým naprosto neschopný procesor a třetím třešnička na dortu – displej s rozlišením, se kterým si většina systémů té doby vůbec nevěděla rady.
V době vydání tohoto netbooku svět doslova válcuje Intel a nastupující generace Sandy/Ivy Bridge a daleko nebyl ani Haswell. V notebooku člověk mohl mít i 8 vláken a výkon se blížil stolním počítačům. Úsporné procesory měly 15W, 4 vlákna a výkon, který většina lidí stále ještě neměla ani v desktopu. A Intel vydal tuhle hrůzu, která při v lepším případě 4 vláknech nedala výkonem ani úsporné procesory Core2 (minimálně u 1C/2T variant to platilo 100%).
A navíc přišla doba, kdy notebooky konečně alespoň pomalu opouštěly rozlišení 1280×800 nebo 1366×768 a dalo se vybírat i z modelů s FullHD rozlišením. A někdo se rozhodl, že 1024×600 je dobrý nápad, není, nebyl a nikdy nebude. Rozlišení, se kterým se nedá pracovat, nedá se na něm rozumně prohlížet web a nedá se na něj ani na těch 10.1″ koukat.
Testy výkonu – AIDA64
| AIDA 64 | Základní nastavení |
| Paměť čtení (MB/s) | 3520 |
| Paměť zápis (MB/s) | 3039 |
| Paměť kopírování (MB/s) | 2985 |
| Paměť latence (ns) | 48.3 |
| CPU Queen | 7876 |
| CPU Photo | 4108 |
| CPU ZLib | 35.6 |
| CPU AES | 4081 |
| CPU Hash | 331 |
| FPU VP8 | 331 |
| FPU Julia | 1207 |
| FPU Mandel | 395 |
| FPU SinJulia | 418 |
Procesor je zhruba 2x rychlejší než Atom s jedním jádrem a HT. A taky je to zhruba hranice, která je ještě nějakým způsobem použivatelná. Přidám ještě testy L1/L2 paměti.
| AIDA 64 L1/L2 | L1 | L2 |
| Read (MB/s) | 25020 | 5523 |
| Write (MB/s) | 26430 | 6743 |
| Copy (MB/s) | 26419 | 7477 |
| Latence (ns) | 1.8 | 11.1 |
Testy výkonu – 3D Mark 2001 SE
| 3D Mark 2001 SE | 640×480 | 800×600 | 1024×600 |
| 16b | 1110 | 1042 | 858 |
| 32b | – | – | 860 |
Závěrem
Je skoro zázrakem, že tohle ještě funguje. Nicméně – kancelář to zvládne, dokonce i na web se dá dostat a youtube to přehraje ve 480p rozlišení. Samostatnou kapitolou jsou ale aktualizace, kdy už se chybějící výkon zamaskovat nepodařilo a velké updaty se vám budou zdát opravdu hodně velké.
Windows 10 se docela popraly s rozlišením displeje a díky SATA disku se jednou dá disk využít pro upgrade nějakého běžného notebooku a nebo stolního PC. Mimochodem – z disku to zvládá číst 60-120MB/s, takže o dost méně, než zvládne přímo disk. I tak je to jediná šance, jak to udělat použitelné, s plotnovým diskem by to byla velká bída a ten čtvrtý hřebíček do rakve by byl asi poslední.