Pravidelné obchůzky po okolí plánujeme – inu pravidelně! Nicméně výjimka potvrzující pravidlo je tu, a když už tedy porušení, tak pořádné. A tak čekáme na nástupišti číslo dvě v Kolíně, blíží se k nám souprava jedoucí do Pardubic a my spřádáme plán na plnotučnou sobotu.
Ze vzpomínek na každodenní dojíždění na téhle trati, zkoumání trasy, přemýšlení o počasí, o tom, zda máme správné boty a jestli se náhodou neupečeme už v půlce nás naštěstí vytrhnuly dráhy. Směr Hradec Králové to úplnou náhodu také nejezdí a čeká nás náhradní autobusová doprava. Po dotazu, zda se vlak vejde do autobusu, nám bylo vysvětleno, že vejde, a kdo se nevejde, tomu jede za patnáct minut další autobus (zamlčeno bylo, že přijede i další vlak 🙂 ).
(zdroj: Gočárův běh)
Výhodou vlaku v autobuse je, že se prakticky není třeba držet – a to mne vrací zase ke vzpomínkám dávno minulým, kdy jsme raději i v mraze jezdili po Pardubicích na kole. Tady je vše jako kdysi.
Hradec nás vítá více než letním počasím a my pádíme přes kousek města na start u Gymnázia J. K. Tyla. Tady už to žije, registrace, rozhovor, v rámci příprav kávička a makronka. Není nad to si dát trochu cukru, když nás čeká přes třicet kilometrů chůze.
Gočárův běh spojuje Hradec Králové a Pardubice nejen sportovně, ale i symbolicky – po stopách architekta Josefa Gočára. Jde o jediný závod v Česku, který propojuje dvě krajská města a nabízí jedinečný zážitek, kde se potkává sport, architektura a kultura.
Na běžce čeká 32 kilometrů dlouhá trasa z Hradce do Pardubic, kombinující silniční i přírodní úseky s kulisami Gočárových staveb – od škol v Hradci po ikonické Automatické mlýny. Závod je otevřen jednotlivcům, dvojicím, čtyřčlenným štafetám a dětem. Umožňuje sdílet sportovní zážitek s přáteli, kolegy i dětmi a stát se součástí události, která spojuje dva odvěké rivaly prostřednictvím pohybu, historie a společného zážitku.
(zdroj: Gočárův běh)
Na start se prý vydává okolo tří stovek chodců a odpoledne nás ve stejné trase bude pronásledovat stejné množství běžců. Trasa je krásně značená a tak uklízíme navigaci a zvedáme oči. Nezdá se to, ale je to výrazná úleva. V pelotonu panuje dobrá nálada a my po chvilce nastavujeme naše lehce rychlejší tempo. Ještě v Hradci prohazujeme občas pár slov s dalšími účastníky a bavíme je našimi oblíbenými kousky s nastavováním kamery na cestu a pobíháním tam a zpět, aby to pak bylo na videu pěkné.
Svižně opouštíme Hradec a podle Labe se vydáváme směrem na Opatovice nad Labem, cesta utíká až neskutečně rychle, je tu i místy stín, který šetří naše oblastně se nevyskytující vlasy a další části těla před upečením. Krajina je velmi rovinatá a tak vyhlídky do širšího okolí nabízí především dron.
U Opatovic opouštíme Labe a přes Čeperku se noříme do lesa, klima je v něm parádní, navíc odklon z asfaltu přináší úlevu pro rozpálené nohy. Tahle řekněme druhá třetina je krásnou vycházkou lesem, kdy není vidět prakticky nikam. Je to možná dobře – míříme na Kuňku a její nepřibližování (šlo se mírným obloukem) by možná mohlo býti i zdrojem trudomyslnosti!
Hrad Kunětická hora je z téhle strany takřka dokonale skryt a zahlédneme ho jen při přechodu silnice mezi rezervací Barochu a Němčicemi. Kolem hradu děláme krásný půlkruh, ze strany od Pardubic je pohled na něj doslova monumentální. Nejen nám tak nedá se každou chvíli nezastavit, neotočit a nepodívat. Tady se ale dostáváme do otevřené krajiny a sluníčko pálí opravdu luxusně. Úleva přichází alespoň trochu až s návratem k Labi.
Josef Gočár (1880–1945) je považován za nejvýznamnější osobnost české architektury 20. století a zakladatele architektonického kubismu. V Hradci Králové a Pardubicích zanechal nesmazatelnou stopu v podobě ojedinělých staveb i přelomových urbanistických koncepcí, díky nimž obě města vzkvétala.
(zdroj: Český Rozhlas)
To je i chvíle, kdy nás předbíhá první závodník. Klobouk dolů, mimochodem měl cílový čas okolo jedné hodiny a padesáti minut. Díky našemu slušnému tempu jsme tak trefili příchod do cíle v plné parádě, běžce pozorovala slušná porce diváků a celkově to u řeky dost žilo. V Kolíně není moc běžné, že by se do Labe chodili lidé koupat, tady to naopak přilákalo k vodě i do vody návštěvníků dost.
Průchodem poblíž Pardubického zámku jsme se dostali do cílové rovinky. Automatické mlýny poskytují konci závodu nejen dostatek prostoru, ale především určitou majestátnost. Nemalou výhodou je i obří prostor schovaný ve stínu, kde všichni můžeme v klidu vychladnout a uložit si nově nabyté vzpomínky – v mém případě k těm, které se týkají mé alma mater.
Co říci závěrem? Pořadatelé odvedli skvělou práci, místa k občerstvení a doplnění vody, program, cílová zábava, trasa, nevím, co jmenovat dříve. Borci a borkyně na běžeckém závodě rozjeli v pekelném horku neskutečnou jízdu a nastavili laťku pořádně vysoko. A my, co jsme si šli své tempo, jsme si to i díky jejich výkonům užili o to více. Příští rok budeme hodně přemýšlet, jestli si to nezajdeme ještě v opačném směru. Vzpomínky i čas slušný kus pod šest hodin k tomu budou vyzývat.
Rozpálenými Pardubicemi nás čekala cesta zpět na nádraží, tam jsme naskočili na první vlak, co pádil na Kolín. Pobavení na závěr pak zajistil opět náš národní dopravce – místenky za stání na chodbě u záchodu, co jsme museli dokoupit ve vlaku, jsou prostě neopakovatelné. Tak ať vám to šlape a zase někdy!
Video na závěr přikládám!