Nastal dlouho očekávaný den a my jsme vyrazili z Kolína do Kouřimi. Zde nás čekal pochod Apolena a vrchol sezóny v podobě více než padesátky kilometrů čekajících na zdolání. Na start jsme nedorazili sami – přidala se dámská část našich rodin, která ale zvolila rozumných patnáct kilometrů.
A nejen ony! Nakonec nás na startovní čáře za zvuku zvonů stálo 350 kusů! Nový rekord! Na nejdelší trase se nás pak sešlo celých 17. Když už jsem zmínil ty zvony – o ně tu právě jde. Místní spolek z dobrovolných příspěvků opravuje zvony v místní zvonici. Více informací najdete na stránkách pochodu Apolena. Šlo se již pošesté a tento ročních skončilo v místní kasičce skoro 44 tisíc korun.
Ještě odbočím na krátko k počasí. Celou noc silný déšť! Celou cestu Kolín -> Kouřim pak překvapivě silný déšť. Napínal nás do poslední chvíle, ale jak se říká „odvážnému štěstí přeje“. Od chvíle, kdy jsme vystoupili z aut, se už neobjevila ani kapka!
Naše trasa se vydala z Kouřimi po prudkých schodech směrem na Toušice. Už nyní se nám ulevilo, že se po schodech nebudeme i vracet. Nejdelší trasa nás totiž zavede velkým okruhem zpět a do cíle dorazíme přesně z opačné strany náměstí. První část cesty vede hezkým údolím a my nasazujeme pěkné tempo a Zásmuky se nám blíží velice rychle. Těšíme se na první kontrolu na desátém kilometru. Čekaly nás celkem tři stanoviště a pořadatelé velmi dobře připravili jednotlivé kontroly, na kterých bylo možné snadno doplnit vodu a nějaké „jontíky“. Naopak trasu s pomocí přiložené mapy a docela dlouhého popisu sice jít šlo, ale navigace byla jistotou.
Ze Zásmuk vyrážíme na Doubravčany a scházíme do ještě krásnějšího údolí, ve kterém setrváme opravdu dlouho. Cesty jsou převážně s měkkým povrchem a to se líbí nejen nám, ale hlavně chodidlům. Příroda je tu překrásná a na cestě potkáváme dokonce i jednoho nečekaného účastníka v podobě raka.
Další kilometry nás vedou Skvrňovem na Františkov, Chrastnou a mírným obloukem až do Úžic! Až tak daleko jsme se dostali. Úžice jsou bodem, který je nejvzdálenější startu a je zde i kontrolní bod na kilometru 25. Nohy drží pohromadě, nálada je přijatelná, ale trochu v nás raší hrůza, že tohle je teprve polovina. Přeci jen je to prostě oproti našim obvyklým třiceti kilometrům slušná nálož.
Za Úžicemi pak otočíme naši loď směrem na Sázavu. Můj oblíbený kraj nezklamal a výhledy z místních polí jsou krásné! Vytahujeme dron a ač se díky tomu lehce propadáme ve startovním poli, tak je potřeba si uvědomit, že nejdeme závod, ale luxusně naplánovaný pochod!
Po průchodu Nechybou se pak už stáčíme do správného směru a okruhem okolo Mělníka se vydáváme zpět na Kouřim. Čeká nás tu několik kopců a bohužel okolo kilometru 33 začíná velké trápení s mým vazem na koleni. Nakonec vedlo až k zastávce, vybalení lékárny, tejpování, růžovým práškům plným štěstí a čekání, zda je to jen nějaká křeč a nebo konečná. Po dvaceti minutách, kdy koleno nejen nenateklo, ale přestalo i bolet se z pomalého tempa vracíme zpět do života a plné rychlosti.
Sil je dost a tak největší stoupání na celé cestě doslova letíme. Na dvou kilometrech vystoupáme zhruba 140 výškových metrů a na třicátém sedmém kilometru už to byl zážitek doslova životní. Dále nás kousek před Krymlovem na kilometru 40 čeká poslední doplnění tekutin. Původní představa, že batůžek jídla a tři lahve vody budou až kam se změnila do „doplňujeme všude prázdné láhve a jídlo bude tak akorát“.
Začínáme bojovat s únavou, ale tempo držíme dál. Nohy už bolí dost a cítíme na některých místech to, co by člověk rád vynechal. Blíží se Oleška, z ní cesta směr Bulánka a oklikou do Molitorova. Rád bych zmínil, že tam je překrásný zámeček, že celá cesta vede krásným lesíkem a že jsme si to užili. Nicméně realita je taková, že je tu docela velké klesání a to po čtyřiceti šesti kilometrech opravdu bolí. Nohy už protestují a my tak máme v myslích věc jedinou – protnout cílovou pásku.
Naše fotka raději ve formě stínu, který z nás zbýval :).
Lukášovi trošku došla energie a zažíval chudák nejen slušně bolavé nohy, ale i hodně velkou únavu. Zakousl se do posledních kilometrů ale s neskutečnou vervou a my tak i poslední část držíme čas pod jedenácti minutami na kilometr. Ve chvíli, kdy jsme uviděli ceduli Kouřim, jsme pak už tak nějak strojově doklopýtali do cíle jen pár metrů za dvojicí před námi.
Atmosféra na náměstí nás ale nakonec nakopnula! Nejen, že se ozval i nějaký potlesk, kterým byli zjevně odměněni blázni, co šli nejdelší trasu, ale především se dostavil pocit „dali jsme to“ a ten tělo přeci jen trochu probral k životu. Odvahu se tam posadit a dát si třeba něco k snědku jsme ale nenašli. Po občerstvení jsme se tak vydali další kilometřík k autu a po nasedání ve stylu – vlastně nevím, k čemu bych to přirovnal – jsme vyrazili k domovu. Holky už tam pár hodin byly – i ty malé zvládly nakonec skoro dvacet kilometrů a zaslouží si pochvalu. Celou cestu autem jsme přemýšleli převážně o dvou věcech – co se nachází v botách a jak vysedneme!
Nakonec ale nohy nedopadly tak bídně, jak to vypadalo a hned druhý den člověk začal přemýšlet nad tím, jak to bylo super. Další padesátku si tedy jen tak dát nechceme, ale za měsíc se určitě sejdeme na naší oblíbené třicítce. A jak to uzavřít? Bylo to super, trasa krásná, zážitek silný a následky přijatelné. Puchýř se zahojí a nic jiného nikterak „špatně“ nebolelo.
Kdo nešel tyhle delší trasy, měl by to po potrénování zkusit. Jen nepodcenit přípravu a hlavně si neříkat, že to proti třeba 35 kilometrům je jen trocha navíc. Ta trocha jsou skoro tři hodiny a tady už jde spíš o ten čas než o kilometry. V našem případě to znamenalo přes devět hodin chůze a to už prostě je cítit. Když si k tomu člověk přidá nějaký kilometr před startem a pak domů, je z toho opravdu celý den.
Přikládám fotku z cíle a také časy na jednotlivé kilometry (modře kontroly, červeně „zranění“).
Já jsem spokojený, super čas, až na drobné potíže vše na těle vydrželo bez újmy a mám nový osobák v počtu kroků za den – přes 65000. Jen tak už ho asi nepřekonám, pokud vůbec, ale to nevadí. Podstatná je ale jen jedna jediná věc – užili jsme si to a dali jsme to. A to se počítá. Tak za rok zase!
Na závěr jak jinak než video od Lukáše.