Po dlouhé zimě se už začíná pomalu ukazovat jaro, a tak je na čase vrátit se zpět „na cesty“. Každé Velikonoce utíkáme na krátký čas do Jičína a vzhledem k tomu, kolik je toho v okolí k vidění, se tak asi ještě několikráte stane. Loni jsme tam ve stejný čas běhali v tričku, letos to vypadalo v jednu chvíli na běžky, ale nakonec se dalo vyrazit s „podzimní“ výbavou a šancí na alespoň jeden pěkný jarní den. A protože neděle taková opravdu byla, vyšetřili jsme si ji na krátký výšlap do okolí!
Základní tábor
Do Jičína se vracíme již několik let, protože (jak bude uvedeno o kousek dále) v okolí je kam chodit a jezdit opravdu do zásoby. Pro potřeby základního tábora se nám osvědčil hotel reSTART. Leží v dobré lokalitě, přímo u něj je plavecký bazén, má parkoviště, jsou tam neskutečně ochotní a příjemní, v každém patře je jen pár pokojů (tedy je tam docela klid) a restaurace je parádní. A pokud máte děti – má přímo restaurace část, kde mohou děti skákat na nafukovacím hradě (jako přímo uvnitř), jezdit na motorkách, autíčkách, koních, malovat si, lítat a nikoho (krom vás stejně postižených) tím rušit.
Máme to tam fakt rádi a bez nároku na nějakou odměnu za tuhle „reklamu“ doporučujeme. Nějaké sauny, masáže a tak jsou i přímo v hotelu, tak se to i dá užít po všech stránkách. Nicméně dost k pobytu, jdeme na výlet.
Jičín a okolí obecně
Nevím, zda to nebude pověstné nošení dříví do lesa, ale okolo Jičína je toho k vidění skoro až extrémní množství. Přijdou si na své jak návštěvníci hradů a zámků, tak i ti, kteří rádi jen prochází. Je tu i hodně menších zřícenin, ke kterým vedou pěkné cesty a samozřejmě rozhledny, vyhlídky nebo třeba bývalé lomy, kde si při troše štěstí najdete i nějaký pěkný kamínek.
I samotný Jičín je pěkný, za posledních pár let se to tam postupně mění, opravuje a tak. Zebín, Valdštejnská lodžie, Libosad s přilehlým židovským hřbitovem, lipová alej (skoro dva kilometry dlouhá), kostel Sv. Jakuba, zámek, Jezuitská kolej a další a další místa. Hodně z nich dost nenápadných. Velká většina se vztahuje k Valdštejnovi samému (mimochodem stejnojmenný hrad také stojí za navštívení).
Pro přípravu dobře poslouží tradiční mapy od seznamu, doporučuji však pro průzkum míst, kam vyrazíte, nejvyšší přiblížení – snadno se jinak něco přehlédne. Nás ale dnes čeká cesta kousek za město.
Startujeme na Humprechtu
Po krátké cestě autem vystupujeme na parkovišti kousek pod Humprechtem. Placené – ale zjevně jen když pořádně prší z turistů. V našem případě byla jen lehká přeháňka, a tak se kasa neotvírala. Vydáváme se po modré přes hlavní silnici – mimochodem na přecházení velmi nepříjemné místo, není vidět vlastně ani na jednu stranu, tak hlavně opatrně!
Zdoláním lehkého stoupání a závěrečných schodů se ocitáme přímo u zámku, výhled do okolí je i přes zbytky ranní mlhy parádní, a protože mám závratě a na té vyhlídce hodně vysoko jsem už kdysi byl, tak jsme prohlídku vynechali a vydali se lesní cestou směrem k nedalekému koupališti.
Jaro už je cítit na každém kroku a les se začíná probouzet drobnými kvítky, převažuje ale zatím především sasanka hajní. Teplota stoupá velmi rychle a tušíme přicházející krásný den. Za koupalištěm se opatrně vydáváme po silnici směr Vesec – tady je to trochu nešťastné, protože buď půjdete kousek po silnici nebo musíte oželet Vesec u Sobotky a polovinu údolí Plakánek. My jsme volili kousek asfaltu s následnou odměnou.
Vesec u Sobotky
Známá filmová obec plná krásných roubených domků zaujme na první pohled. Díky časné hodině a neděli před koledou je i skoro liduprázdná – připadáme si tu skoro až nemístně, když rušíme jen několik místních od dopolední kávy.
Filmy a pohádky jako Jára Cimrman, S čerty nejsou žerty, O ztracené lásce, Jak dostat tatínka do polepšovny a mnohé další tu vystupují v jednotlivých obrazech. Ostatně o kousek dál najdete i lavičku, u které byl naposledy spatřen sám Cimrman. Je to i vědecky potvrzeno – dle analýzy rozpadu C14 to prý bylo 1914 plus minus 200 let.
S roubenými domky se rozloučíme na nějaký čas posledním pohledem na Humprecht a vcházíme do nenápadně začínajícího údolí.
Údolí Plakánek
Proč nenápadně? Na prvních metrech se objevují tu a tam jen malé kousky vystupujícího pískovce. Jaké je to překvapení, když po pár stech metrech sestoupíte do hluboké průrvy a kocháte se vysokými zdmi okolo. I zde nám navíc přálo štěstí a turistů bylo minimum. Když se pak skrz údolí prohnala skupinka srnek, bylo to snad za odměnu. Že bylo na co koukat potvrzuje i stav obuvi – kdo kouká nahoru, ten stojí co chvíli v bahně a bláto má všude.
Po chvíli cesty se pak z modré dostáváme na žlutou a odbočujeme směr Kost. Zde se obtáčíme okolo hradiště Poráň, jehož vznik se datuje až do doby bronzové. Příchodem na žlutou se také dostáváme do hlavního proudu turistů – udělat pár fotografií bez lidí dá docela dost zabrat. O kousek dále se pak najednou doslova odnikud objeví hrad Kost.
Jeho poloha byla z pohledu středověku dokonalá. Většina hradů je na kopcích, viditelná z dálky, ale Kost je dokonale schovaná. Nemálo vojsk ji minulo a když si člověk představí, že všude kolem jsou jen hluboké lesy, není se čemu divit.
Hrad Kost
Prohlídku Kosti jsme absolvovali minulý rok. Nyní nás zde čeká jen občerstvení a nutný nákup dřevěného meče. Ten je totiž zásadní koupit ve chvíli, kdy ho druhou polovinu cesty ponesete. Pokud pojedete kolem a náhodou tu nebude přeplněno, určitě to tu stojí za zastavení a absolvování prohlídky.
Cesta zpět
Pro cestu zpět se nabízí více variant. Lákavé je vyrazit po červené Prokopským údolím a pak se přes Libošovice a Nepříveč vrátit k Humprechtu. My jsme ale vyšli po kratší cestě po žluté, která naopak vede otevřenou krajinou, kde jsme si i přes vítr užili už celkem silné sluníčko a především nádherné výhledy do širého okolí. Dominovaly především Trosky a vykukoval i Zebín a připomněl tak náš startovací bod.
Zpět na startu
Parkoviště pod Humprechtem už bylo celkem zaplněné, stánek pro výběr parkovného ale zůstal prázdný. My jsme si tedy naskočili do značně vyhřátého auta a vydali se zpět. Pokud si nezapomenete přepnout navigaci zpět do režimu „AUTO“, tak budete v Jičíně během chvilky a po hlavní silnici. My jsme se vydali po zelené a na prvním možném místě u pole za Sobotkou udělali otočku a po krátké zajížďce s poznámkou „však sem by se nikdo z vás jinak nepodíval“ úspěšně ukončili dnešní cestu.